Tanec bílého Goliáše

Kanerun

 

Expedice bílý Goliáš


Entomologie je věda o hmyzu, ale je to také sběratelství, které může být vášní vedoucí až na hranici závislosti. To je snad jediná omluva, která mě napadla, když jsem se kodrcal dvanáctou hodinu cestou necestou, směr původní deštné pralesy Kamerunu. Cíl expedice s názvem BÍLÝ GOLIÁŠ vznikl v mém desátém roce života při čtení knihy Jaroslav Mareše Nejkrásnější brouci tropů. Knihu jsem při čtení doslova zhltnul a pak jsem si při hledání českých hmyzáků v houštinách kolem pražského Botiče představoval  neproniknutelnou africkou džungli plnou obrovských sametových brouků, kteří jen čekají, až je ulovím do své sbírky. Trvalo mi dalších 37 let, než jsem usedl do vraku, kterému se tady v Kamerunu říká terénní vozidlo a vyrazil za legendami opředeným broukem. Jak jen byla má naivní klukovská fantazie vzdálená od africké reality...


Největší zlatohlávek světa


Goliáš patří mezi zlatohlávky (Cetonidae) a představuje jejich největší formu. Některé kusy mohou měřit kolem 11 cm a ačkoli to není zdaleka největší rozměr, kterého brouci mohou dosahovat, svou robustností a váhou patří do první desítky obrů hmyzí říše naší planety. Samci jsou pokryti jemným chmýřím, které jim dodává sametový vzhled a hlavy mají opatřeny jakousi vidlicí pro boj o samice. Štít nese kontrastní bílé a černé pruhování, které připomíná královský hermelín. Odtud zřejmě Goliáš získal přívlastek - královský brouk. V subsaharské Africe žije 5 druhů pravých Goliášů a někte
ré vytvářejí barevné variace. Nejedná se tedy o poddruhy, ale o tzv. formy. Jedním ze základních druhů, který vyniká množstvím forem je Goliathus goliatus nebo také česky Goliáš obrovský. Jeho základní forma má černobílý štít a červenohnědé krovky. Podle druhu lokality, na které se vyskytuje, se jeho vzhled proměňuje výskytem bílých teček, které mohou vzácně vytvořit na krovkách plnou bílou plochu s černými rohy. Tyto kusy jsou již od dob jejich objevení obzvláště ceněny a i dnes je  jejich hodnota na entomologickém trhu poměrně vysoká. Zní to, jako by entomologie nebyla vědou, ale obchodní komoditou. Ano, je to tak. Kolem brouků a sběratelství se odedávna točí veliké peníze a protože sběratelství je opravdu vášeň vedoucí až k závislosti, tak není vzácností setkat se na pravidelných entomologických burzách s exempláři hmyzu, za který obchodníci požadují částky v řádech desetitisíců českých korun. A jsou sběratelé, kteří jsou velice ochotni za exemplář do své domácí kolekce takové částky zaplatit.

S tímto vědomím bylo téměř nemožné sehnat v oblastech výskytu Goliášů někoho, kdo bude ochoten nás s kamerou a fotoaparátem dovést k živým broukům v pralese. V sezoně výskytu, která trvá pár měsíců v roce, se na obchodování s Goliáši podílí celá armáda překupníků. Ti si své zdroje pečlivě chrání. V tomto případě zabodoval můj spoluexpedičník Viktor, jež po několikaměsíčním internetovém hledání sehnal člověka, který za nemalý obnos bude v Kamerunu ochoten nás dovést na lokalitu výskytu a zaručí setkání s živými Goliáši. Viktorovo snažení a intuice byla naprosto správná. Bez místního lovce bychom toho brouka neměli šanci vidět ,i když jsme nakonec byli přímo v epicentru jejich výskytu.


Kamerun

Cesta expedice vedla nejprve do druhého největšího kamerunského města Duala, z kterého jsme raketově vystřelili pod Mt. Cameroon. Buae, které leží na úpatí této největší Kamerunské hory, vzdáleně připomíná něco jako náš Beroun. Klima je na tropy velice příjemné. Je ovlivňováno horou a přítomností moře. Jsem zvyklý na trošičku jinou Afriku, než zažívám při prvních krocích Kamerunem. Lidé jsou vstřícní, nikdo neškemrá, nežebrá. Ulice překypují životem. Všude vládne nějaká pracovní činnost. Do osobního taxi se normálně vměstná 10 lidí i s nákladem a všichni se na sebe usmívají a vesele klábosí. Turistika je tu nicméně v plenkách. Hotel připomíná evropský standart, ale jeho cena ho několikanásobně převyšuje. Velice rychle narážíme na naši neschopnost si bez průvodce cokoliv zařídit. Pokusili jsme se zorganizovat výlet do nedaleké ZOO, která má družbu s pražskou ZOO. Na recepcí objednané taxi jsme čekali slabé dvě hodinky, abychom se dozvěděli že prostě nikdy nepřijede. První velepositivní zdání klame - stará dobrá Afrika je i zde slušně zakořeněná.


Mamfe road


Záchranou je náš průvodce pan Ivo, pro kterého nikdy nic není problém. Za peníze (nemalé) sežene cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Celou cestu jsem obdivoval jakou obrovskou síť „kamarádíčků“ má po celém Kamerunu a jak mu to hezky funguje. Po vyřešení problémů se zavazadlem, které AirFrance zapomněla v Paříži naložit, konečně vyrážíme do pralesů vzdálených od Dualy asi 100 km. Začátek cesty je snadný. Obyčejný osobák nejprve jede po asfaltce, ale ta se záhy proměňuje v prašnou cestu. Nicméně terénní vozidlo ani zde není potřeba. Radujeme se že jsme ušetřili na pronájmu předraženého offroad nabízeného nám jako nezbytnost pro přesun kamerunskou divočinou. Jedeme po cestě která se jmenuje Mamfe road podle města na jejím konci. Právě z pralesů kolem této spojnice jihu ze severem pocházejí nálezy, jejichž lokalitu nese valná většina Goliášů v evropských sbírkách. Hlavně legendární bílé kusy formy albatus a quadrimaculatus. Primární prales, který protíná tato silnice, je zdrojem obživy mnoha místních obyvatel.

Loví se vše, co se hýbe, anebo připomíná obratlovce. Přebytky se nabízejí pocestným. K vidění je spousta prodejců s bušmítem, tedy v překladu s masem z buše. Poznávám různé hlodavce, dikobraza, i nějaká ta antilopka se najde. Delikatesou jsou pak larvy brouka pilouse na špejli jako špíz. My jsme si pochutiny podobného ražení rovnou zakázali a to ani ne tak ze strachu o své „rozmazlené“ žaludky, ale prostě z důvodu etických. Přišli jsme prales dokumentovat a ne vyjídat. Rozumím místním obyvatelům a nehodlám je soudit, ale my se účastnit nebudeme. Vezeme s sebou dostatek sušené potravy pro celou dobu našeho putování. Na zastávce u cesty k nám přichází první prodavač s hmyzem. Zdá se, že každý bílý turista v těchto místech musí být entomolog. Nabízí nám ke koupi párek podprůměrných zubožených Goliášů. Je na nich vidět, že v krabičce od ozdravného francouzského krému už tráví nějaký čas. Od Iva prodejce dostává školení o nesmyslnosti odchytu poškozených exemplářů a potřebě chránit místní populaci. Lovec je výrazně napomenut za odchyt samičky, kterou stejně neprodá a ta protože zahyne, nenaklade žádná vajíčka. Za pár let na této lokalitě při jejich hospodářství nebudou mít žádné brouky a tudíž žádný přivýdělek. Ivo se tady ukazuje jako rozumně uvažující hospodář. Brouci jsou opět uzavřeni do plastové krabičky a mužík mizí zpátky do pralesa. Pochybuji že ti brouci dostanou svobodu. Spíš skončí někde na smetišti s ulámanýma nožičkama nebo v lepším případě je zrecyklují mravenci. Měl jsem v jedné chvilce chuť lovci za ty ubožáky zaplatit a pustit je do přírody, ale byl jsem Ivem důrazně upozorněn, ať to nedělám. Ten člověk, pokud mu za poškozený kus zaplatím, příště zase bezmyšlenkovitě sebere vše, co bude připomínat brouka, bez ohledu na jeho další užitek. Tímto způsobem je nucen o nálezu přemýšlet a v případě špatné kvality exempláře ho nechá pro „další“ chovné účely. Musím uznat, že tato filozofie měla hodně chytrý základ. Cesta pokračuje dále na sever do města Mamfe. Zde končí telefonní gsm signál, ale i tak musím vyseknout poklonu mobilním operátorům. Podařil se jim opravdu husarský globální kousek. Spojení s Českou republikou bylo bez chybičky až do půlky pralesního Kamerunu. Co bych zato dal,  před lety v Jižní Americe, když mě okradli a já zůstal v cizí zemi totálně bez prostředků a možnosti kontaktovat domácí základnu.


Offroad

Přesedáme z osobáčku do čehosi, co kdysi bylo terénní Toyotou. Tento vůz, jestli se jím dá ještě ta hromada šrotu nazývat, nás má dopravit dále, hlouběji do divočiny. Původní verze byla ale o dost dobrodružnější. Ivo přišel s nápadem, že pojedeme každý v tandemu na motorce s místním mototaxikářem. Představili jsme si jak k tomu máme ještě na zádech batohy a techniku no a bylo po nápadu. Těch motorek by muselo být asi 8. Vrako-toyota tedy vyhrála na celé čáře. Expedice může pokračovat.  Najímáme dva další nosiče. Jednoho si vezeme už z Buae. Má to být ostřílený pralesní průvodce se zkušenostmi z práce pro TV štáb BBC, jmenuje se Sami. Při jeho vyprávění, jak to bylo při natáčení v Kongu, se Ivo vždycky podezřele straní hovoru. Konec konců, je to jeho kamarád tak snad ví, co dělá. Po dolití provozních a mazacích tekutin se offroad neochotně vydává na cestu. Začíná přesun, který jsem ještě nezažil a to jsem v teréňácích procestoval bezmála celou Jižní Afriku, Namibii, Mozambik a Zambii. Zdoláváme hromady kamenů, brodíme řeky a padáme do nekonečných propadlin. Viktor vždycky zahlásí, že se nedívá a já mu mám říct až ten který nebezpečný úsek bude za námi. Řidič terén zvládá s ledovým klidem. Je cítit, že to je jeho denní chléb. V jednom úseku po přebrodění divoké řeky a raketovém výskoku bahnitým kamenným výjezdem jej uznale poplácám po zádech. Moje gesto naprosto nepochopil a lekl se, že ho za něco peskuji. Klíčem ke zdolávání terénu, který by byl i pěšky naprosto neprůchodný, byla souhra s jeho pomocníkem. Ten na ledabylý signál vybíhal každou chvilku zamykat uzávěrky diferenciálů anebo podhazoval kola různě velikými balvany. V průběhu cesty jsem nejednou vzpomněl na kamaráda Honzu Tutokyho, jak jsme projížděli Albánii s jeho obřím terénním expedičním Man-em. Tak tohle by ta jeho „Manka“ nedala ani náhodou.


Vzhůru do hor po svých

Každá cesta jednou končí, i naše šrot-Toyota musela dojet tam, kde cesta dál nevede. Nezbývá, než zapřáhnout lidskou sílu a pokračovat dál po svých. Nosiči se ochotně ujímají našich batohů. Já a Viktor nakládáme na svá záda „pouze“ fototechniku a Sami se stává vodonošem. Vyrážíme kamsi do kopců. Jenže ouha... Na mně se podepisují právě nasazená antimalarika a několik dní bez pohybu. Začíná se mi točit hlava a sotva lapám po dechu. Vidím pak už jen Viktorův ustaraný pohled a mlhavě slyším větu o tom, že jsem bílý jako stěna. V poslední chvilce usedám do podrostu a hlavou se mi honí poraženecké myšlenky. Jenže není cesty zpět. Musím kupředu a vzhůru... Pomaličku, co noha nohu mine, vystoupám na vrchol jednoho z mnoha kopců, co budu muset ještě překonat. Blíží se tma a Ivo vydává rozkazy. Skupina zdatných nosičů vybíhá napřed pralesem, aby se v případě nutnosti mohli vrátit pro mě. Jdu pomalu, ale stále kupředu. S posledními paprsky toho dne dorážíme k prvnímu cíli naší cesty. Do vesničky v horách uprostřed pralesů na hranici Kamerunu a Nigerie, nesoucí jméno KunKun.

Stavíme stan a Viktor vaří rychlou večeři. Svou porci odevzdávám nosičům a rychle usínám.

Ráno je ohromující. Náš tábor leží na náhorní plošině obklopený dokola horami porostlými primárním pralesem. Noc byla chladná a já vidím nešťastného Samiho,  jak evidentně trpí. Na otázku, kde spal, s drkotajícími zuby odpovídá, že na lavici v místní škole. Teď mi to dochází. On si nevzal nic na pobyt v místních horách. Nějak si myslel, že vše potřebné na expedici máme my a tak si vyrazil v teniskách a se sportovní taškou. Té se rozbil zip a tak „náš nosič“ v podstatě potřeboval svého osobního nosiče. Tak tohle ho naučili u BBC? Začínám rozumět Ivovi, proč se do jeho vyprávění nevměšoval. Má dvě možnosti. Pokračovat s námi dál a nebo se vrátit a nějak se dostat do města. Volí první variantu. Bude nám prý aspoň v dalších základních táborech hlídat stan a materiál.


Ubytovna frňákovník


Cítím se dobře a tak rychle vyrážíme na cestu. Chceme využít dopolední chládek k překonání co největší vzdálenosti. Brodíme se desítkou řek a zdoláváme mnoho dalších kopců. Konečně přicházíme do vesnice, která má být na dalších pár dní naším domovem. Vstup na území domorodců se pozná podle větve pohozené na zemi, na které jsou namotány barevné hadříky. Vítají nás děti, které nikdy ve svém životě ještě neviděly bílého člověka. V jejich pohledech je cítit zvědavost, ale i maličko strach. Šaman nám vyhradí místo u svého domu pod rozložitou akácií. Té budeme říkat frňákovník, jelikož si na ní zavěsíme vše, co nemá ležet v prachu na zemi. Noc přichází rychle a tak Goliáše odkládáme zase na zítra.

S prvními slunečními paprsky se rozezvučí kakofonie pralesa promíchaná nepřeslechnutelným kokrháním kura domácího usazeného na frňákovníku nad naším stanem. Den začíná v 5:30 a venku je kosa jako u nás na jaře - pouhých 8 stupňů. Ranní káva rozproudí krev a před námi cíl na dosah. Jdeme na Goliáše. Po několika denním putování jsme již opatrní při jakémkoli náznaku pochodu. Ptám se tedy našeho osobního průvodce Iva, jakže jdeme daleko? Ten stejnou otázku položí vesničanovi, který nás má dovést do jeho vesnice, kde údajně nějaké Goliáše dneska ráno zahlédli. Odpověď je rychlá a prostá. Maximálně deset minut. To jde a tak vyrážíme. Zdoláme první řeku, vyšplháme na druhý kopec, přebrodíme bystřinu, přeskáčeme kamenopád. Pak si dáme další řeku, protější kopec atd.,atd... Prostě afrických deset minut jsou poctivé dvě hodiny drsného pochodu cestou necestou. Vesnička nás ale vítá srdečně s upřímnou radostí. Děti výskají vzrušením, že vidí bělochy a statný černoch jako hora nás táhne k chýši, kde podle jeho slov žije Mamá, která má nějaké ty brouky. Z temnoty hliněného domečku vylézá asi čtyřicetiletá paní a v kyblíku má to, kvůli čemu sem již týden putujeme. Na dně nádoby se ve zbytku nějaké kaše motají tři poměrně velcí Goliáši vzácných bílých forem. Ivo spráskne ruce a hned se pouští do osvěty.

Mamá, nesmíš ty brouky dávat k sobě. Oni se pak poperou a poškrábají navzájem. Ta nádoba musí být čistá. Oni mají na těle jemné chloupky a ty se rychle ušpiní a nejde to ničím umýt... Žena souhlasně mručí a je na ní znát zklamání, že přivýdělek asi nebude.

Ivo pak ještě názorně ukazuje, jak s použitím toaletního papíru brouka a jeho sametový povrch uchránit. Přednášku zakončuje otázkou. Kde je ten strom z kterého brouci pocházejí? V mžiku vylétá les rukou ukazující směrem k nedalekému lesu. Nešťastní špinaví brouci po vyplacení dostávají svobodu. Ivo dodává komentář.

Tohle je jiná situace, než s tím chlapíkem na Mamfe roat. Oni si peníze zasloužili, i když jsou brouci k ničemu. Důležité je, aby vesničané viděli, že živého brouka opravdu pouštím zpět do buše. Příště si dají pozor na to, co odloví a živé brouky správně ochrání, než si je prohlédnu. To je dobré pro další populace. Já si nechám jenom opravdu perfektní kusy.

A já mám příležitost zaznamenat na kameru jejich schopnost raketového startu. Jsem až dojatý při pohledu, kterak ten majestátný brouk s nepřeslechnutelným bzukotem odlétá kamsi do pralesa. Myslím na staré české cestovatele a objevitele. Na Náprstka, Holuba a jim podobné, kteří tyhle brouky vozili jako první do Evropy a způsobovali mezi sběrateli šílenství.


Goliáš obrovský


Další cíl je jasný, zaznamenat brouky v jejich přirozeném prostředí. Jak je to daleko? No jasně, slabých deset minut... Následuje další horská túra opepřená prosekáváním pralesa. Dereme se hustým pralesem na úpatí nějaké hory. Začíná být nesnesitelné vedro. V jedné ruce držím monopod s kamerou. Na zádech mám fotobatoh s ostatní technikou a druhou rukou se chytám podrostu na svahu. Doufám, že se nic neutrhne a já se nesklouznu někam dolů do údolí. Kolem je fantastický původní prales. Jsme uprostřed kopců porostlých hustou tropickou vegetací. Vzduch nádherně omamně voní.

Jsme na místě. Já čekám nějaký obrovský strom s vytékající mízou a ejhle. Stojíme u nějaké vzrostlé byliny. Kmínek má v průměru 5 cm a koruna je tvořena z protáhlých ozubených listů.

Výška něco kolem 6 m, ale díky svahu vidíme přímo do koruny...A oni tam jsou! Nejprve spatřím páreček. Samička se od samce pozná snadno. Je lesklá a její hlava nenese vidlicovitou zbraň. Samec je kapitální kousek formy conspersus. Nervózně pobíhá kolem milované a dvoří se jí. Další Goliáš sedí na protější větévce. Obrovský exemplář vzácné formy albatus. Srdce mi buší vzrušením. Celkem na tom stromečku sedí asi 10 brouků. Dělám v rámci možností záznam jejich chování a mezi tím Ivo organizuje odchyt. Znám chování našich zlatohlávků a vím, že stačí jeden špatný pohyb, záchvěv větévky a všichni brouci v mžiku odletí. Ivo vytváří nějakou konstrukci z odchytové síťky. Přidělává na rovnou tyč další menší a tvoří něco jako šibenici s pytlem na konci. No, uvidíme, jak mu to bude fungovat. Nikdy předtím jsem tuto metodu neviděl. Jestli by nebylo snadnější brouka prostě nějak donutit ke vzletu a mimo strom ho pohodlně chytit do síťky. Akce začíná... Pytel se pomaličku přibližuje k nic netušícímu broukovi, následuje prudké máchnutí a celá konstrukce míjí mohutné broučí tělo o dobrých deset centimetrů... Brouk se nechápavě rozhlédne. Zjišťuje co to bylo za drzouna, který ho rušit při námluvách a už je slyšet jen temné bzučení. Brouk vystřelil jako dělová koule pryč z nebezpečného teritoria. To samozřejmě zaujalo i ostatní spolustolovníky a všichni brouci se rázem rozlétají na všechny světové strany. Tak to nebyla dobrá lovecká metoda, Ivo. Oni se do večera zase všichni na stejný strom vrátí – ubezpečuje nás a z tónu jeho hlasu cítím, že se docela stydí. Lov ale zdaleka nekončí. O pár „afrických“ metrů dál je stejný strom a na něm sedí ve výšce našich očí nádherný bílý samec formy quadrimaculatus. Lovu se ujímá Viktor. Celou cestu k tomuto stromu hlasitě česky nadával na šikovnost Iva a jeho nesmyslné úpravy loveckého náčiní. Tentokrát nepřipouští žádné inovace a sám brouka podebírá síťkou odspodu. Situace se opakuje, ale s tím rozdílem, že Viktor rychle reaguje a brouka, který bleskurychle vyletěl z podběráku, sráží v letu forhandem. Ten se poroučí k zemi, kde ho zalehává přístojící domorodec... Uf! Jsem docela rád, že v této vypjaté situaci mám úlohu dokumentaristy. Asi by má sběratelská srdeční aorta nevydržela nápor situace, když mu již ulovený krásný brouk vyletěl ze síťky a zamířil do pralesa. Viktor si tento úlovek opravdu zasloužil. Konečně i já si můžu legendárního bílého Goliáše potěžkat v ruce. Překvapuje mě teplota a síla tohoto hmyzu. Je doslova napumpován sluneční energií a já mám pocit, že v ruce držím spíš teplokrevného obratlovce než nejvyšší formu hmyzu. Odhaduji jeho teplotu na 40 stupňů. Doslova mi hoří v dlani. Dalším úskalím je jeho ohromující síla v kombinaci s ostrými drápky. Ivo mě varuje před prostorem mezi štítem a krovkami. Zde je brouk nejsnadněji uchopitelný a je si toho dobře vědom. Jakmile v tomto prostoru ucítí tlak, zvedne štít a skřípne v této štěrbině prsty vetřelce. Tato taktika evidentně vznikla proti věčně hladovým primátům, kteří si rádi na tak velikém soustu pochutnají. Myslím, že nejedna malá opička o prstíček přišla, když Goliáše chtěla ochutnat. Já jsem opatrnější, ale i tak mám s broukem veliké starosti. Je těžké ho jen udržet. Je to opravdu silák, ten Goliáš. Viktor mi nakonec musí na pomoci, aby mi brouk neuletěl.


Tanec bílého brouka


Při návratu do vesnice nás čeká překvapení. Skupinka starších děti nám před vesnicí ukazuje rituální tanec bílého Goliáše. Jednu holčičku pomalovali bílými skvrnami a ta, za sborového zpěvu ostatních kamarádek, trhanými pohyby předvádí velikého tečkovaného brouka. Je to opravdu silný zážitek.

Putování Kamerunem v hraničním pásmu s Nigérií trvalo ještě několik dní. Viděli jsme mnoho různých barevných aberací Goliáše obrovského. Zažili jsme večerní lov, kdy domorodci chladem zkřehlé brouky sklepávali ze stromů. Používali k tomu několikametrové bambusové tyče. Ivovi se stala i hodně dramatická příhoda.  Při jednom putování úzkou pralesní cestičkou ho málem uštkl jedovatý had. Ukázalo se, že had naštěstí zbaběle prchl, ale Ivo se v té vteřině, když hada spatřil, lekl tak, že se při úskoku z pěšiny nabodl na trn z nějakého keře. Pár minut byl přesvědčený, že byl hadem napaden. Byl to naštěstí jen planý poplach. Ovšem v případě opravdového uštknutí by jeho šance na přežití byly velice malé. Nakonec jsme se přemístili do nížinného pralesa a zaznamenali i původní hnědočervenou formu druhu Goliathus goliatus. Tito brouci také sedávají, podobným způsobem jako jejich příbuzný z hor, na bylinu druhu Vernonia, ale na naprosto odlišný druh. U nich nejsou zaznamenávany žádné tendence k bílému zbarvení.

Přivezli jsem po třech týdnech putování Kamerunem mnoho dokumentárního materiálu. Ten předám dál pro další vědeckou práci o těchto největších zlatohlávcích naší planety.  Ale jednu věc si nechám jenom a jenom pro sebe. Snění snu desetiletého kluka. Snu z doby, kdy jsem si s kamarádem Petrem hrál v meandru Botiče na neproniknutelné africké pralesy. Snil jsem o tom, že naše expedice objeví vzácného bílého GOLIÁŠE.