BigHeart VISION

Stojím na vrcholku jakési zasněžené hory uprostřed čehosi, čemu se ještě dnes v době satelitní navigace a všudypřítomné mobilní gsm sítě dá říkat nefalšovaná divočina. Pozoruji kraj patřící hlavně medvědům. Respektive poddruhu medvěda hnědého, který má v těchto končinách dorůstat rekordních rozměrů. Předčí své příbuzné grizzli i legendami opředené kodiaky z amerického stejnojmenného ostrova.

Petropavlovsk Kamčatský

Má cesta do středu Kamčatského poloostrova začala v půli března letem z Prahy do Moskvy a pak rovnou airbusem na “konec světa" do Petropavlovska Kamčatského. Do sovětského města, které za dob studené války bylo naprosto uzavřené před celým světem. Bylo a i dnes je základnou atomových ponorek a balistických střel mířících na Spojené státy. Těžko si dovedu představit pocit sovětského studenta s čerstvým inženýrským diplomem a umístěnkou do města obklopeného obrovskými aktivními sopkami a nekonečnou zimou. Město je postaveno z pětipatrových paneláků bez jediného náznaku čehokoliv navíc. Dětské hřiště zbudovali čísi šikovné ruce z odhozených pneumatik a umístili ho mezi plechové garáže sloužící spíš jako domácí dílničky, než úschovna automobilů. Popelnice na komunální odpad sem ještě nedorazily a tak se odpadky prostě házejí z okna. Sníh je přikryje na dlouhé měsíce a jarní obleva vše spláchne do nekonečného Pacifiku. Nafta, benzín a energie už neprýští zdarma z nevyčerpatelných sovětských zásob a tak už i do Petropavlovska Kamčatského dorazila potřeba energetických "zelených" úspor. Projevuje se to výměnou původních dřevěných nebo hliníkových oken za moderní plastová. Kdo na to má, tak inovuje, amatérsky – po domácku. Stará okna a odpad letí pochopitelně na zem před dům. Co není u mě doma, není můj problém. Ulicemi už nejezdí nekonečné množství Žigulíků, Moskvičů a Zástav, ale byly nahrazeny staršími vozy z nedalekého Japonska. Je zajímavé pozorovat dopravu, složenou převážně z vozů s řízením na pravé straně, jezdících po našem, tedy také na pravé straně silnice. Ruští řidiči si z tohoto hendikepu nic nedělají a doprava plyne bez známek váhání. Nedá se říct, že to je tím, jak málo vozů po silnicích jezdí. Špička silně připomínala běžný den v pražských ulicích. Všechny cesty vedou do přístavu a tam postává socha, na kterou jsou Petropavlovští hrdí. Je snad poslední veřejně stojící sochou Vladimíra Iljiče Lenina v dnešním Rusku. O prostor na vyhlídce se Vladimír Iljič dělí s pravoslavným svatým Petrem, podle kterého je město pojmenováno. Silnice vedoucí mimo město končí po pár kilometrech v nekonečné lesotundře. Tam začína revír lososů, losů a medvědů. Před putováním do těchto končin je třeba se předzásobit. Na tržišti nedaleko letiště se dá koupit jakékoliv množství lososího kaviáru různé velikosti i kvality za rozumnou cenu. Mým favoritem se stávají sušené ryby. Nakoupil jsem si vzorek od každého druhu a při dalších přesunech budu dělat gurmánský sushi výzkum.

Cesta na sever

V Petropavlovsku jsem přespal jednu noc a druhý den těsně po rozbřesku cesta pokračovala 600 km na sever za hlavním cílem mého putování - za zdokumentováním lovu medvěda hnědého kamčatského. Celodenní přesun vedl přes zamrzlou řeku Kamčatku do městečka Kozyrevsk. Tam byl náklad čtyř terénních automobilů přemístěn do stařičkého vrtulníku MI 8. Posádku tvořili tři ostřílení “Idiana Jonsové” a svému věrtaljotu říkali důvěrně traktor. Těžkopádný let trval necelou hodinu a skončil kachním dřepnutím do několikametrové sněhové závěje kdesi na náhorní plošině mezi říčkou Kryevnou a Bělou. Tři lovecké sruby oddělují nekonečnou bílou pustinu od hradby lesa tvořené kamennou břízou. Stromy připomínájí vzdáleně spíš náš dub, než břízu a mají od drsného počasí kmeny pokrouceny do bizardních tvarů. Jejich březovou příbuznost prozrazují cáry potrhané kůry jemně se třepotající ve větru a vydávající pro tento les typický pleskavo-šustivý zvuk. Pro rozdělání ohně stačí pár těchto listů tenkých jako papír odtrhnout a zapálit. Okamžitě vzplanou a zapálí i poměrně mokré dřevo. Lovecké sruby jsou vybaveny skromně, avšak velice účelně. O teplo se starají jednoduchá kamínka na dřevo, kterého je všude po okolí dostatek. Dřevěná nástavba pod střechou srubu vystlaná losími kůžemi se stává mým světem na celé tři týdny. O něj se dělím se dvěma lovci z Čech a mrakem maličkých molů. Mám raději moly než komáry. Těmi je Kamčatka proslavená, ale v končícím zimním období je na tento bodavý hmyz přeci jen brzo. Benzinový generátor každý večer na několik hodin obstarává energii pro jednu žárovku a dobíječku baterek. Jídlo má nastarost Naděžda, žena hlavního lovce Sergeje. Geniální kuchařka, která kombinací jednoduchých ingrediencí dokáže každý den na jídelním stole vykouzlit hned několik chodů.

Obleva a medvědi

Myšlenka na chutné jídlo z ruské domácí kuchyně ve mě navozuje příjemný pocit, ale nezažene pochyby o situaci, v které jsem se právě vyskytl. Několikadenní sněžení nasledující po mírném oteplení významně zkomplikovalo průběh lovu medvědů, kvůli kterému jsem přicestoval. Naprosto znemožnilo pohyb terénem, pokrytým 2,5 m silnou krustou starého tajícího sněhu. Jakýkoliv krok po nekonzistentním podkladu znamená vytvoření jakési kry, která se v okamžiku láme a následuje propad do hlubin rozbředlého sněhu. Jedinou šancí je urychlený ranní výpad sněžným skůtrem do nedalekých hor. Stroj rozhodně pamatuje padesátá léta, ale pro místní účely je naprosto nanahraditelný. Utáhne stabilní dřevěné sáně naložené dvěma lovci, řidičem i případným úlovkem. Ranní mrazík zpevňuje sněhový podklad a ten umožňuje přejezd tundry k 20 km vzdáleným zmrzlým kopcům. V horách sice nepříjemně fouká, ale odměnou je pohled na nekonečnou kamčatskou krajinu. Hlavní lovec pozorně dalekohledem prozkoumává svahy zamrzlých hor. Hledá náznak pohybu. Medvědy sice tání vyhnalo z brlohů, ale nepříznivé počasí brzdí jejich plnou aktivaci. Musí nejprve doplnit tukové zásoby spotřebované několikaměsíčním zimním spánkem a následně založit nové pokolení. Brloh vykopaný v horském svahu splnil svůj účel a dalším cílem vzbuzené šelmy je přesun do údolí řeky Kryevny. Tam termální prameny rozehřály ledovou krustu a daly tak šanci pro růst nové štavnaté trávy. Tyto zelené ostrůvky přitahují velké býložravce, jako jsou místní statní losi, a také se stávají místem pro setkávání všech probuzených medvědů. Jsou to prostory, na kterých se odehrávají milostná dostaveníčka i divoké boje na život a na smrt. Hlavní lovec Sergej vypráví o situacích, kdy starý medvěd vystopuje mladou samičku, spáří se s ní a poté ji nemilostně zabije z důvodu zasycení hladového žaludku a doplnění tukových zásob. Odhaduji, že právě kanibalismus je důvodem, proč místní medvědí populace dorůstá tak rekordních rozměrů. Přemnožení medvědi rychle sloví vše, co se podobá potravě a pak se přeorientují na aktivní vyhledávání jiných medvědů. Při střetu dojde k boji a slabší jedinec se stáva kořistí vítěze. U medvědů dochází i k infanticidě, to znamená, pokud dospělý samec potká medvědí mláďata, tak je nemilosrdně zahubí, aby jejich matka byla ochotna ke spáření. Dospělosti se pak dožívají jen ti opravdu nejodolnější, nejsilnější a nevětší kusy. Z těch se po letech stávají samotářští nebezpeční zabijáci. Pravidelným řízeným odstřelem těchto “rekordmanů” pak dostávají šanci i ostatní průměrní medvědi.

Sám uprostřed ničeho

Lovec Sergej vytypoval místo pro detailnější propátrávání na základě nálezu stop z předešlého dne. Otisky tlap patřily opravdu monumentálnímu zvířeti. Odhaduji velikost podle již uloveného kusu. Ten měl na délku něco kolem tří metrů a jeho tlapa byla proti té nalezené asi o třetinu menší. Jednalo se o stopu čerstvou a tak hledaný medvěd má možna délku ke čtyřem metrům. Náhle lovec prudce vykřikl očekávané heslo – “tam medvěd”! Ať jsem si namáhal zrak, jak jsem uměl nejlépe, v bílém prostoru posetém černými výčnělky oblých kamenů jsem nezahlédl vůbec nic, co by připomínalo chundelatou šelmu. Do lovců však vjel blesk lovecké vášně a začali rychle organizovat hon. Já se ale do jejich plánů s těžkou foto a filmovou technikou vůbec nehodím. Medvěd při běhu i v těžkém terénu dokáže vyvinout rychlost odpovídající jízdě automobilu v městském provozu a přetíženému skůtru by hravě uprchl. “Ty astáněš zděs!” Zazněl strohý vojenský rozkaz, který nesnese odmlouvání…a tak stojím uprostřed bílého nic a kolem je nekonečná kamčatská divočina. Z rychle odjíždějícího “sněgochodu” je po chvilce jen maličká tečka mizející po bílé pláni směrem k obzoru. Po další minutě zmizí a utichne i jeho chraplavý zvuk. Jsem sám kdesi daleko a vysoko uprostřed ničeho. Od severu se ženou sněhové mraky přinášející další sněhovou nadílku. Je naprosté ticho, které znají snad jen hororezci při zdolávání horských štítů. Vnímám tlukot vlastního srdce a slyším svůj dech. Někam chodit nemá smysl, ještě bych zabloudil a tak se jen snažím odhadnout, kterým směrem asi může být základní tábor.

Vzpomínám na Sergejova slova při otázce, jestli se odsud dá dojít do nějaké vesnice. Odpověd byla rusky výmluvná. “Dá se dojít, dá, my to jednou zkoušeli, no čtyři dny jsme šli a došli.” Následovala další zvídavá věta. “Co jste jedli ten týden na cestě?” A odpověď byla jednoduchá – “my nic nejedli, nebylo co jíst”. Medvěd se jíst nedá, má nemocné maso. Tady já, rozmazlený středoevropan, v případě jakýchkoliv opravdových problémů nebo nehody nemám naprosto žádnou šanci a tak částečně z profesionálního zvyku a taky pro zahnání chmurných myšlenek pořizuji záznam této drsné, ale i fascinující krajiny. Mezi mraky na chviličku vykoukla monumentální 4750m vysoká činná sopka Klučevskaja. Čas běží a mě moje práce baví. Natáčím, a když pořídím všechny možné i nemožné záběry kamerou, pořizuji i fotodokumentaci. Technika funguje na jedničku a ani zima mi není. Mé oblečení je poskládáno částečně z dílů určených pro antarktickou expedici, které jsem byl členem a zbytek je vypůjčen od Petra Horkého z nedávného dobývání severního pólu. Jsem tedy vybaven jako opravdový polárník. Jenže jak čas plyne, tak mou myslí začala prosakovat myšlenka na všudypřítomné medvědy. Co se má dělat, když kolem čirou náhodou nějaký půjde? V minulých dnech jsem byl proškolen, že bez kulovnice nemám chodit ani na záchod do pár metrů vzdálené latrýny. Když náhodou po cestě potkám medvěda tak mám střílet, ale ne do něj, ale do vzduchu. On se prý lekne a počká, až přiběhnou lovci. Byl jsem následně vybaven stařičkou dvouhlavňovkou a hrstí nábojů, které by sestřelily asi i letadlo. Rychlokurz spočíval v instrukci, kam se ty náboje strkají, jak se odjistí pojistka a to bylo vše. Jenže na tomto kopci mi jaksi pánové lovci zapoměli v zápalu lovu onu zbraň zanechat. Po dalších několika nekonečných minutách jsem už začal vidět medvědy skoro všude. Dyť tohle místo lovci vytypovali hlavně kvůli vysoké pravděpodobnosti střetu s medvědem, který se právě probral ze spánku a začal pátrat po potravě. Množství stop, které jsme cestou křižovali, bylo jasným důkazem pro správnost jejich odhadu. Pocity, které zažívám jsou smíšené a po sněgochodu ani vidu ani slechu. Náhle ticho prořízl zvuk vzdáleného výstřelu, který mě okamžitě vrátil do reality. V té vteřině jsem měl několik jistot. Jednak moji lovečtí přátelé medvěda dohonili a zřejmě i ulovili a že jsou hodně daleko a cesta k mé vyhlídce bude trvat minimálně ještě jednou tak dlouho. Než se na obzoru objevila spásnonosná tečka s chraplavým zvukem a Sergej ukončil mé vyčkávání, tak uběhla další hodina a půl.

Úspěšný lov

Počasí se prudce zhoršovalo a tak začal boj s časem. Uloveným zvířetem byl mohutný samec, kterého dělilo od úprku do udolí řeky Kryevny, kam by za ním střelci neměli šanci dojít, jen několik stovek metrů. Kulka jeho život ukončila okamžitě, pronikla do těla těsně za přední levou nohou a její energie roztříštila mohutné medvědí srdce. Lovci zvíře rychle odborným způsobem stáhli z kůže a tu i s hlavou přivázali ke sněžnému skůtru. Já při jejich práci pochopil, proč je medvědí maso nejedlé. Po zimě je medvěd doslova napěchován neuvěřitelným množstvím parazitů. Pod kůží se to hemžilo různými hlísty a červy rozmanitých druhů a velikostí. Sarkasticky jsem si povzdychl, že dneska nemá mizerný den jen ten medvěd. Sergej mi ukazuje ránu na hlavě a zádech uloveného zvířete. Zranění jsou staršího data, s jasnými stopami postupující rozsáhlé infekce. Tyto rány byly způsobeny jiným medvědem, možná napadenou samicí. Stupeň opotřebování chrupu ukazuje na starého jedince samotáře. Zkušený lovec říká, že to musel být veliký zlý rváč.

Maso zůstává na místě, kde zvíře “zhaslo”. Poslouží jako potrava rosomákům a přísně chráněným kamčatským orlům. O největší část ostatků se pravděpodobně postarají jiní medvědi. Po návratu do základního tábora je trofej náležitě změřena a posbírané údaje jsou zaznamenány do CITESového protokolu, který bude zaslán na moskevskou centrálu. Nasolená kůže s vyvařenou lebkou nejprve poputuje do Petropavlovska Kamčatského, kde bude několik měsíců čekat na ruské úřední a CITESové doklady, umožňující vývoz trofeje chráněného zvířete. Další slovo bude mít preparátor z domovské země lovce, který si lov zaplatil. Ten z trofeje zpět vymodeluje podobu zvířete, který se ještě před několika měsíci jako nepřemožitelný dravec pohyboval drsnými končinami Kamčatského poloostrova. Nemám patent a ani nechci soudit smysl a důvody odlovu medvědů na Kamčatce. Byl jsem svědkem odlovu dvou kusů medvěda hnědého v místech, kde je tento živočich opravdu ojektivně přemnožen a redukce počtu kusů pro tento divoký kraj nezpůsobuje žádné viditelné stopy.

Co dodat?

Lov byl z mého pohledu férový a lovec i zvíře měli přibližně stejné šance. Na straně medvědů stojí drsná příroda a lovci se mohou kdykoliv stát kořistí. Viděl jsem na vlastní oči zdemolovaný sklad potravin, který v noci navštívil medvěd. V době, kdy jsme spokojeně snili, si jeden nenechavec z našeho srubu odnesl “jen” kůži z uloveného soba vážící 30kg. Zažil jsem při soustředění na fotografování, že medvěd naprosto neslyšně kolem mě prošel ve vzdálenosti necelých 10 metrů, aniž bych ho zpozoroval. Zanechal mi jen důkaz svého naprostého nazájmu o mou osobu. Šňůru čerstvých stop, vedoucích za mými zády, od nedalekho potůčku k nejbližšímu lesu… Lov je pro kamčatské obyvatele po celé generace přirozenou součástí života a umožňuje jim skromné živobytí v lůně drsné přírody. V možnosti sezónního přivýdělku, doprovázením několika bohatých trofejních lovců z celého světa nevidím nic pohoršujícího a naopak v této činnosti spatřuji šanci pro přežití té opravdu divoké Kamčatky. Majitel firmy, zřizující lov na medvědy a losy, Viktor Rebrikov se nebrání ani příjezdu sportovních rybářů na řeky v jím obhospodařovaném loveckém revíru se stoprocentní garancí rekordních úlovků. Jeho přístup, vstřícnost k návštěvníkům a znalost místní přírody je tak veliká, že se ho nebojím doporučit ani nejnáročnějším fotografům divoké přírody. Návštěvník si musí rychle zvyknout na relativní nepohodlí a místní svérázné ruské jednání. Odměnou mu bude pobyt v křišťálově čisté a divoké přírodě, která se v dneštím přetechnizovaném globálním světě hledá už velice těžko.

Miroslav Hrdý