Článek: Ach ti brouci
Ach ti brouci...
Pomaličku a velice opatrně postupuji pralesem. Přes levé rameno mám několika kilový stativ s foťákem a pravou rukou si mačetou značím cestu. Každé dva kroky se otočím do směru, kterým jsem přišel a udělám zásek do kmene pralesního velikána nebo useknu ve výšce očí kmínek z náletového stromku nebo byliny. Každé zanedbání značení návratové ztezky může tady v Amazónii znamenat v lepším případě několikahodinové bloudění a v tom horším...ani nechci domyslet. Pár krát už jsem v pralese zabloudil a ten pocit beznaděje, kterým jsem prošel bych nikomu nepřál. Při potápění se člověk muže vynořit, pokud ztrátí orientaci. Šikovná věc je i dekompresní bóje, která umožní ve vlnách ztraceného potápěče najít. Pro zbloudilce v primárnim deštném pralese žádné takové pomůcky nejsou. Satelitní gps navigaci brání klendba stromů vysokých až 50 metrů a tak vám zbývá jen kompas, mačeta a rozvaha. Jsem v Jižní Americe již po čtvrté a mým cílem je naplnění dětského snu. Potkat největšího brouka světa s tajemným jménem - Titanus giganteus. Prales nádherně voní a já přemýšlím, kde se ve mě vzala ta chuť a potřeba putovat přes půl světa. Proč se i několikrát do roka za nemalé prostřerdky nechávám žrát malarickými komáry kvůli vášni zvané entomologie. Kdy jsem poprvé zažil ten blažený pocit při pohledu na zmítajícího se brouka v mé dlani, který se snaží uštědřit mi pěkný kousanec. Pomaličku se mi začínají v mysli vybavovat obrazy...
Malý chlapec na chatě
Je mi čerstvých deset a musím, jako každý víkend s rodiči na chatu. Nálada v rodině je mírně řečeno vypjatá, protože moji rodiče nikdy nebyli typičtí chalupáři. Do zakoupení chaty tedy spíš takové malé kůlničky na nářadí v Chlumci nad Cidlinou byli "jemně vmanipulováni" dědou, vášnivým houbařem. Po příjezdu na místo se taťka okamžitě ponáří do nezbytné pravidelné opravy naší Škody 1000, aby byla schopna absolvovat i sedmdesáti kilometrovou cestu zpátky do Prahy. Mamka po vyvětrání zatuchlé boudičky připravuje improvizovaný oběd. Jsem vytržen ze své klukovské sídlištní komunity a převezen kamsi do přírody, kde v mých očích není ale vůbec žádná zábava. Začínám se pekelně nudit...Otravuju rodiče různými otázkami až jsem "vyhnán" na průzkum nedalekého okolí. Těsně za chatou je místo místními zvané písák. Jaká si napodobenina písečné duny, zřejmě pozůstatek hráze rybníka, který již dávno vyschl. Bloumám po písečném dně a odkopávám drny trávy. Vzniká tím zvláštní efekt připomínající dopad tankové střely. V té době byl mezi chlapci velice populární polský seriál Čtyři z tanku a pes. Všichni kluci od nás ze sídliště chtěli být Jankem Kosem nebo aspoň siláckým Gustíkem a na pískovišti za domem jsme svedli nejednu tankovou bitvu. Mé chlapecké oči však zarazí něco neobvyklého. Ze země na mě čučí klepeta jakéhosi ufona. Opatrně se přibližuji a už vnímám obrovská červená kusadla jakéhosi podivného brouka. Ten hmyzák má snad deset centimetrů a rozhodně je minimálně lidožravý. Pozoruji toho tvora několik minut, ale on se ani nehne. Klacíčkem z nedalekého dubu opatrně do toho podivného tvora strčím a...nic. Pomaličku ho zvedám za jedno klepeto a jsem připraven při jakémkoliv náznaku nebezpečného broučího výpadu zdrhnout směr maminka a tatínek. Tělo obrovského brouka je už celé venku z písku a já už vím, že je dočista bez života. Zapomínám na strach a osměluji se. Dávám si na dlaň mého prvního roháče. Konečně si můžu beze strachu prohlédnout jeho impozantní kusadla. Je to náramná zbraň, co jimi asi žere? Napadá mě mnoho podobných otázek, na které budu chtít znát odpovědi. Letím po lesní cestičce k místnímu rybníku, kde jsem nedávno zahlídl skupinku místních kluků přibližně v mém věku.
Domorodci
Použiju toho zlého brouka jako důkaz mé statečnosti a snad mě vezmou mezi sebe. Udělám si z nich nové kamarády a pak už se nebudu na chatě tak nudit. Kluci sedí na hrázi pod obrovským dubem a něco řeší. Zaslechnu jak rozebírají poslední epizodu z polského válečného seriálu. Nenápadně se přikradu a vložím se jim do rozhovoru. Dobrodružství psa Šarika není nic proti ulovení takovéhoto nebezpečného brouka - chvástám se a ukazuji zle roztažená kusadla mého sušeného nálezu. Kluci zpozorní a udiveně hledí na mrtvolku v mé dlani. Jaké dobrodružství myslíš? Zeptá se největší z nich. Vždyť to je normální roháč a těch tu je hromada...Teď zase žasnu já. A kde jsou? Kluk se jen tak letmo rozhlídne a ukáže prstem do výšky čtyř metrů na dub pod kterým sedí. Támhle jeden líže mízu. Cože?! Mízu? To neni žádný lidožrout? Tak naco má ty klepeta? No oni se jimi strkají o samičky - sděluje mi tím první fundovanou entomologickou informaci. Já mám před sebou ale složitější úkol. Musí teď před jejich zraky stutečně toho živého roháče ulovit, jinak budu považován za vejtahu a bude po kamarádství. Neváhám ani chviličku a začínám šplhat po tlustém dubovém kmeni. Mám už něco našplháno protože Zahradní město, kde leží můj panelák je na kopci obtékaném pražskou amazoníí - meandrem potoka Botiče. Šplháním po letitých vrbách jsme s kamarády ze školy trávili nejedno odpoledne. Kluci nestihli ani zapochybovat a já už byl v té příšerné výšce s broukem nadosah. Nojo no, ale jak s ním dolů a co když mě rafne. Zatnul jsem zuby a pro brouka natáh ruku očekávající útok. Brouk však udělal "mrtvého brouka" a žuchnul dolu k patě stromu. Můj první problém byl vyřešen. Druhý byl bezpečný návrat po kmeni zpět na rodnou hroudu. Kalhoty dostali co proto, ale kosti i má klukovská čest zůstali neporušeny. Tentokrát jsem po roháčovi hrábnul bez zaváhání. Už jsem se nebál, cítil jsem poprvé to teplo, které se rozlévá mým krevním řečištěm. Byl jsem opravdovsky šťastný...
Největší brouk
Tam tehdá pod tím stromem začalo moje putování kolem zeměkoule za nejkrásnějšími brouky světa. A teď kráčím opravdovou Amazónií. Došel jsem až na místo, kde můj kamarád Jirka staruje benzinový agregát. Prales ozářilo světlo mnoha watové žárovky. Obrovské pralesní stromy se jakoby opticky naklonily a vzdáleně připomínají ty staré duby u rybníka v Chlumci nad Cidlinou. Nastává hluboká noc a pralesem se linou tajemné zvuky vřešťanů promísené kakofónií žabích skřeků. Začalo období dešťů, každé dvě hodiny dostaváme spršku o síle menšího vodopádu. Vzduchem proletují jako střely těla neslyšně létajících netopýrů, kteří za letu obratně konzumujíc můry přilákané světlem. Náhle zaslechnu něco co zní jako když kdosi upustil rozevřenou a hodně starou ztrouchnivělou knihu. Mé oči patrají ve stínech teréních nerovností a pak ho zpatřím... Záhadný brouk z pravěku, který přežil až do dnešních dob. Obrovský skoro patnácticentimetrový tesařík z druhu pilun. Můj první TITANUS GIGANTEUS. Smršťováním zadečkových článků vydává zlověstné syčení a k tomu zuřivě cvaká svými obrovskými kusadly. Já z jeho kousnutí ale nemám strach. Zase cítím to rozlévající se teplo po celém těle a pocit naprostého štěstí - jsem zase ten desetiletý kluk...
